Jako v mnoha jiných státech, i v tom našem platí povinnost školní docházky. Jednoduše řečeno, každý občan České republiky musí mít absolvovanou alespoň základní školu. Z toho však není nadšeno prakticky žádné dítě, a výhrady k tomu mají i mnozí rodiče. Proto není divu, že se v posledních letech začíná rozmáhat trend domácího vyučování. Jednoduše řečeno, dítě nechodí do školy, nýbrž je vyučováno doma, ať už rodiči nebo domácím učitelem. Samozřejmě při tom musí absolvovat patřičné testy, aby bylo prokázáno, že jeho znalosti jsou na patřičné úrovni.

Jednou ze základních podmínek pro domácí vyučování je to, že učitel, ať už je to rodič nebo kdokoliv jiný, musí mít odborné pedagogické vzdělání. Toto pravidlo je zde proto, aby bylo zajištěno, že vyučující skutečně ví, co dělá a má také přehled o tom, co by s dítětem měl v které fázi probírat. To vše se zdá sice dobré, avšak nesmíme zapomínat i na druhou stranu mince. Tou je fakt, že dítě přijde o sociální interakce s ostatními dětmi svého věku. Během nich se učí, jak vycházet s jinými lidmi, i s těmi, kteří nám do oka příliš nepadli. Učí se také pevnému rozvrhu, který bude muset dodržovat například i v zaměstnání.

Můžeme se tedy ptát, pro koho je vlastně učení doma vhodné. A odpověď zní, že pro skutečně úzkou skupinu lidí. Jedná se především o ty, které běžnou školu z nějakého důvodu navštěvovat nemohou. Příkladem může být skutečně dlouhodobé onemocnění. Dalším důvodem mohou být tělesné či psychické potíže, které mu znemožňují běžnou interakci s jinými lidmi. Například pokud dítě nemůže pořádně mluvit, případně má závažné pohybové problémy. Pro většinu dětí však platí, že z klasické školní docházky jen profitují, ačkoliv i zde je předpokladem kvalitní výuka. Často si zde najdou nové přátele a poznají věci, se kterými by se doma nesetkali. A z toho všeho mohou v budoucnu jen těžit.